S perspektivou rozkladu

Ticho, jako by se všechno zastavilo. Najednou je svět krok odtud.
Od té doby, co kouřím na schodech, se mě sousedka vyptává, proč
nechodí dopisy. Ani děti už nechodí. Víš, jak je to smutné.
Nevím. Když dospívám, všechno je studené a vlhké.

Světlo se ze mě vytrácí a každý dotek je cizí. Připomínáš čápa,
řekla mi teta. Samá ruka, samá noha. A dokonce i pleť změnila barvu,
a nabírá na významu. Pořád nevím, čím budu; ještě jsem uvnitř.
Dělám si zásobu tepla, namotávám ho na prsty. Ještě chvilku, chviličku.

Svět teprve bude. Říkali mi: žádoucí je spěch a poslušnost.
Lepší postavení, které vede k ještě lepšímu. Když zakolísáš,
je to začátek rozkladu. Hrany jsou ostré, v těle se skrývá zlo.
Otec nadává na vládu, matka na otce. I slova už ztěžkla vodou.

Nebe nabobtnává odspodu, za chvilku se vylije. Něco visí ve vzduchu,
něco hnije, ševelí.



Agneška W. si pouští plyn

Něco se stalo, pořád nemůžu polykat. Ještě je
to ve mně, cítím, jak to drápe pod kůží, a když to chci říct,
prasknou mi puchýře v ústech. Jak chutnala jeho slova? Hořce?

A řekl vůbec něco, když odešel? Už si nevzpomínám.
Už nevím, co jsem chtěla najít za zábradlím. Vroucnost?
Ztratila jsem něco, když jsem se obrátila zády k dechu?

Vytáhli mě na břeh, dýchám slabě, se zaťatými zuby,
a na zápěstí se nepodívám. Jizva, kterou mám na krku,
začala dotekem.



Na pobřeží snu

Zdá se jí dvůr, kolotoč na chodníku. Malá holka piští,
zakrývá si oči, dokud jí nedojde dech. Najednou skočí do vzduchu
a hned spadne na tvář, před koš s odpadky.

A je ticho. V pozadí slunce. Nebe tak jasné jako ve snu.
Kousek dál kluci stavějí hráze, zasypávají se pískem. Malá holka pláče.
Smějí se jí, když si vytahuje z kůže kousky skla.
Ano, ode dneška jí budou říkat Divná;

to nic, schová se za rukama. Tam bude stoupat vzhůru,
obrůstat šupinami a učit se polykat.